Ze zápisků šílence

Autor: Jan Pražák | 22.10.2020 o 7:30 | Karma článku: 4,64 | Prečítané:  503x

Stalo se mi to již poněkolikáté, ale tentokrát byl můj zážitek nejintenzivnější, protože jsem se tam poprvé s někým setkal. Nešlo o normální sen, složený z obrazů vlastního podvědomí, nýbrž o vystoupení duše ze spícího těla.

V sobotu po obědě jsem si na chvilku lehnul a usnul. Před probuzením jsem se dostal na rozhraní spánku a bdění, uvědomoval si, kde jsem, chtěl vstát, ale nemohl se pohnout. Pak mě napadlo, že když nedokáže vstát moje tělo, vystoupím z něj svou myslí. Zkusil jsem se znovu pohnout a ejhle, ono to šlo. Ze dřívějška už vím, že v takové chvíli nesmím vědomě otevřít oči, protože bych se okamžitě vrátil do těla, které se v tomto stavu nedokáže hýbat.

Vstal jsem tedy naslepo a spoléhal na svůj vnitřní zrak, který je natolik nedokonalý, že mi umožňuje vidět okolo sebe jen chvílemi a omezeně. Napůl vidoucí tímto vnitřním zrakem jsem došel ke dveřím, vedoucím do zahrady a chtěl se dostat ven. Věděl jsem z dřívějška, že mě tam čekají nevídaně krásné věci, například mělké jezero se dnem pokrytým drobnými barevnými rostlinami, jehož voda je příjemně vlažná a dá se v ní normálně dýchat.

Tentokrát mě však u dveří zadržovala nějaká síla, která mě do těch krás nechtěla pustit, a musel jsem vynaložit určitou námahu, abych ji překonal. Když se mi konečně podařilo projít těmi dveřmi, tak místo malé zahrádky, která je tam ve skutečnosti, mě tam čekala rozlehlá zvlněná louka, porostlá nízkou sytě zelenou trávou.

Zaplavil mě nepopsatelný pocit volnosti, učinil jsem prvních pár kroků a poté ulehl do trávy. „Tady je všechno pozitivní, klidně ochutnej i hlínu," prošlo mi hlavou, učinil jsem tak a ta prsť k mému podivu chutnala lahodně a trochu sladce.

Pak jsem se zvedl ze země a pokračoval dál zvlněnou loukou. Na obzoru v dáli před sebou jsem spatřil zamžené obrysy hor, na druhé straně té louky jsem se ocitl nad mělkým údolím. Nedaleko pode mnou stálo nějaké stavení, vypadalo jako stará venkovská usedlost a já se rozhodl tam jít v naději, že někoho potkám a budu s ním moci hovořit. Stále jsem musel mít na paměti, že nesmím otevřít oči, abych vjem nepřerušil, a obrazy před mým vnitřním zrakem se občas vytrácely a pak zase vracely zpět.

„Ťuky, ťuk, můžu dál?“ Zaklepal jsem na pootevřené dubové dveře toho stavení.

Objevila se starší žena s prošedivělými vlasy, a s úsměvem na svém širokém obličeji mi odpověděla: „Ano, buďte vítán, posedíme a napijeme se spolu. Projděte tady podél oken na dvůr, tam se sejdeme.“ Vyzařoval z ní klid a dobro, a já najednou věděl, že i zde existuje něco jako víno, které však neslouží ku zlobě a agresi v opilosti jako občas u nás, ale k povznesení v kladném slova smyslu.

Žena zmizela v útrobách domu a já se dle jejích slov vydal okolo oken podél zápraží. Minul jsem muže a ženu, pár starých lidí, kteří k sobě patřili, ani mě nezaregistrovali, jen zasněně hleděli do dáli. Kousek ode mě proběhla spěchající mladá dívka, krátce mi zvesela zamávala a pokračovala dál. Když jsem dorazil na dvůr, začal se můj vnitřní zrak opět rozostřovat, ta prošedivělá žena tam na mě už čekala.

„Víte, já spím, má duše vystoupila z těla a na chvilku se dostala sem k vám. Teď skoro nevidím a netuším, jak dlouho tady budu moct zůstat, než se probudím a budu muset vrátit zpátky.“

„Ano, vím,“ odpověděla mi. „Pojďte, povedu vás do sadu,“ vzala mě za ruku.

„Jsem z Nehvizd, řekněte mi, prosím, kam jsem se dostal.“

Ačkoli jsem jí řekl jen jméno vesnice, ve které mé tělo zrovna spí ve své posteli, sama věděla, že je to na Zemi. Řeka mi. „To je odsud trochu z ruky, málokdy sem někdo odtamtud zabloudí.“

„Jsem tady na jiné planetě?“ Vyzvídal jsem dál.

„To není přesné,“ odpověděla. „Ne jiná planeta, ale jiná dimenze. Vy si to nedokážete představit, ale jste velice blízko svého domova, ale zároveň hodně daleko.“

„Jak se sem dostali lidé, kteří tu žijí? Nebo spíš kdy se sem člověk může narodit?“

„Víte, tady je to jiné než u vás. Není tu zlo ani protivenství, vládne zde pouze dobro, přízeň a volnost. Je to tu proměnlivé, každý si tady pouhými myšlenkami a vlastními přáními může například postavit dům, ve kterém chce bydlet. Pokud se zatoužíme s někým setkat, stačí si to přát a hned se ocitneme u něj. Pro vás je to asi těžko představitelné, ale takových světů, jako je tento, je bezpočet. Člověk se do některého z nich může narodit až tehdy, když se oprostí od všeho špatného, zlého, nenávistného, závistného a od dalších protivenství, která vládnou tam u vás a na podobných místech.“

Žena ke mně takto vlídně hovořila, a když se zmiňovala o našem světě, přelétl jí přes tvář výraz smutku, pochopení a naděje. Pomalu jsme postupovali k sadu a já měl pro ni připravenou spoustu dalších otázek. Pochopil jsem, že tamní lidé vědí daleko víc než my tady, víc než si vůbec dokážeme představit a víc, než nač se umíme ptát.

„Buďte opatrný, abyste se nepodíval do slunce,“ pokračovala, „je tak nádherné, že by vás sem připoutalo, už byste se nedokázal vrátit zpátky, a přitom vás tam ještě čeká řada úkolů, které máte ve svém životě splnit.“

Slunce tak jako tak nebylo vidět, přestože obloha byla průzračně modrá. Možná jsem ho ale na rozdíl od tamních obyvatel nemohl spatřit pouze já, abych neměl možnost se do něj podívat, neboť nejsem hoden toho tam žít. A to byla má poslední myšlenka, která mě v té krásné dimenzi stihla napadnout, protože pak jsem se probudil zpět ve svém těle a ve své posteli. Několik dlouhých minut ve mně dozníval pocit štěstí. Pocit, který je v tom krásném světě normální a trvalý, leč zde na naší zemi pomíjivý a vzácný. Pocit, na který nikdy nezapomenu.

PS: A tak mi odpusťte to moje dnešní šílené a možná i trochu nudné povídání. Však mívám i normální sny, například na dnešek se mi zdálo, jak moje babička parádně obehrála v mariáši jednoho mého protivného známého. Většina z nás mívala v dětství takovou skvělou babičku, která tam na nás možná někde za tou rozlehlou zvlněnou loukou trpělivě čeká.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

O čom vypovedala Jankovská v kauze Búrka a prečo? (video)

Adam Valček o výpovediach Moniky Jankovskej.

Djokovič odmieta vakcínu. Zariadime sa, uisťuje Vajda

Bude pomáhať pri výchove talentov.


Už ste čítali?