Lesbičky?

Autor: Jan Pražák | 3.12.2020 o 7:30 | Karma článku: 5,54 | Prečítané:  947x

„Lesbičky?“ Otázala se Maruška řečnickým tónem, když nasoukala svou výrazně ženskou barokní postavu do úzkého křesílka a vybídla mě k objednání kávy se sladkým zákuskem. „Už to tak vypadá,“ dodala přemýšlivě.

Ob dva stolky od nás seděly v naší oblíbené cukrárně dvě mladé ženy. Krátce střižená blondýna byla otočená naším směrem a my si mohli všimnout, že je o něco větší a jaksi mohutnější než její společnice. Z té jsme viděli pouze útlá, jakoby dolů svěšená ramena, napůl zakrytá dlouhými hnědými vlasy, sahajícími své majitelce někam k lopatkám.

„Podívej, Honzo, jak ta blondýna svoji dlouhovlásku hýčká, skoro jí závidím, když si vzpomenu na svýho Frantu,“ povzdychla si Maruška. A měla pravdu, přestože Frantu dost znám a vím, že by na Marušku nedal dopustit. Nicméně něha a pozornost blondýny vůči její společnici byla očividná i na veřejnosti. Jemně držela její ruce ve svých dlaních, tiše k ní hovořila konejšivým hlasem a dokonce občas vstala, aby se k ní přiblížila, pohladila ji po svěšených ramenou a políbila do vlasů. Dlouhovláska seděla jako socha, mlčela a jen tu a tam přikývla nebo zlehka oplatila blondýně dotek.

„Víš, Honzo, tohle mi připomnělo jeden zážitek z mládí, když se mi nebudeš pořád snažit koukat za výstřih, tak ti ho povím.“

Trochu jsem se zastyděl, ale od slušivých květovaných šatů téhle plnoštíhlé dámy jsem prostě nedokázal odtrhnout svůj zrak. „Už nebudu, slibuju, Maruško, jen povídej, přeháněj.“ Přes veškerou snahu sjely mé oči jen kousek níž, a kdyby jim v tom nezabránil stolek s kávou a zákuskem, přilepily by se k místům, kde šaty natěsno obepínaly široké boky. Maruška to komentovala jen krátkým: „no, já vím, s tebou je to marný.“ A konečně spustila.

***

Honzo, to bylo hrozně dávno v lázních. V tý době jsem už byla sice vdaná, ale ještě mladá a celkem štíhlá, poslali mě tam, abych se dala trochu do pořádku po žlučníku. A jako spolubydlící na pokoji jsem vyfasovala nějakou Majku, takovou celkem fajn kulaťoučkou ženskou, která se ke mně strašně hezky chovala. Pořád se mi snažila otevírat dveře, podávat věci, který jsem si klidně mohla vzít sama a často se mě jenom tak letmo zlehka dotkla. Přitom říkala, jak je ráda, že spolu bydlíme zrovna my dvě a jak je jí dobře v mojí přítomnosti.

No, co ti mám povídat, mně to zezačátku nedocházelo, myslela jsem si, že je tak vychovaná nebo má prostě vstřícnou povahu. Až jednou večer, když už jsme se chystaly spát a já byla v noční košili, tak přišla až ke mně, v očích měla takovej zasněnej výraz a tiše přerývaně zašeptala: „Maruško, já jsem se do tebe zamilovala... Maruško moje... Můžu tě políbit?“ A už, už se mě chystala obejmout a dát mi francouzáka.

Honzo, já to vůbec nečekala a přišlo mi to naprosto absurdní. Tak jsem od ní odskočila, napřáhla ruce před sebe a vyblekotala: „Majko, promiň, nezlob se na mě, ale na tohle já nejsem.“ A najednou jsem se před ní v tý noční košili začala strašně stydět jako před ňákým cizím chlapem a honem jsem zajela pod peřinu.

Jenomže to nebylo všechno, Honzo, když už jsem začala usínat, tak mě probralo nějaký šátrání a já najednou zjistila, že se snaží vlízt ke mně. „Maruško, nechceš to aspoň zkusit? Uvidíš, že to bude hezký...“ Začala žadonit takovým prosebným hlasem, když zjistila, že jsem vzhůru.

„Ne! Tohle fakt ne! Majko, nech toho!“ Znáš mě, Honzo, já byla rázná už tehdá, vylítla jsem z pelechu, rozsvítila stolní lampičku, až málem spadla na zem. Postavila jsem se před Majku, dala ruce v bok a koukala na ni vyzývavě, co jako bude dál. A pak mi to celý došlo, Honzo, ona tam tak smutně seděla na mojí posteli, byla celá nahá, kolena měla přitažený pod bradu a z očí jí tekly slzy. Honzo, já poznala, že je to vlastně nešťastná opuštěná ženská a začalo mi jí bejt líto. Jenomže jsem jí v tu chvíli nedokázala pomoct, přece se nebudu za zády svýho Franty muckat s někým cizím, ať je to chlap nebo ženská. Tak jsem se zas honem rychle uklidnila, přinesla jí její župan, otevřela flašku červenýho a aspoň si s ní začala povídat. Řeknu ti, že jsme tehdá prokecaly skoro celou noc, až jsme ráno málem zmeškaly procedury.

No, Honzo, jak jsme tam tak seděly a povídaly, tak jsme si nezapomněly vyměnit adresy, takže ti teďka můžu říct, že to s tou Majkou nakonec dobře dopadlo. Našla si tu svou, odstěhovala se k ní do Ústí a ještě doteďka si párkrát do roka popřejeme, třeba k svátku a tak.

***

Maruška zmlkla a poněkud hlučněji, než bylo třeba, položila prázdný šálek od kávy na podšálek. Pak se obrátila na mě: „Honzo, taky seš rád, když jsou spolu lidi šťastný, ať už jsou takový nebo makový?“

Nedokázal jsem té ženě v daný moment odpovědět. Ne, že bych nechtěl, ale prostě to nešlo, prve bych ji nerad přerušovat a teď už jsem na toho panáčka prostě musel. Tak jsem jen omluvně zamumlal: „moment, prosím tebe,“ vzal to okolo stolku té blondýny s dlouhovláskou, vyřídil si své potřebné a za minutku byl zpátky.

„Maruško, jsi na obrovským omylu,“ pronesl jsem nekompromisně ke své společnici, přiznám se, tak trochu s úmyslem ji zmást.

„Cože, Honzo, nechceš mi snad tvrdit, že jsi homofob?“ Chytla se holka, jak ryba na udičku. Zrůžověly jí tváře, bylo mi jasné, že se začíná zlobit a že pokud to okamžitě neuvedu na pravou míru, tak už se mnou nikdy nepůjde na kafe se zákuskem.

„Ale kdeže homofob, Maruško...“ Začal jsem zvolna, abych si to ještě aspoň pár vteřin vychutnal. „Podle mě je důležitý, aby měl v životě každej toho svýho, nad kterým může držet ochrannou ruku a přitom se na něj může spolehnout bez ohledu na to, co nosí pod sukní nebo v kalhotách. Ale v jednom jsi fakt, úplně vedle, skoč si na panenku a uvidíš.

Maruška jen nechápavě vyvalila oči, zakroutila hlavou, popadla kabelku a zvědavě vyrazila stejným směrem jako já před chvilkou. Když se vrátila k našemu stolku, bezvládně se zhroutila do křesílka a pevně si držela ruku před ústy, aby nevybuchla smíchy.

Ono totiž to dlouhovlasé, sedící naproti blondýně nebyla ona, ale on. Mladík s překvapivě hustým knírem a jasně mužskými rysy ve tváři, jen ta jeho záda a celá postava byla holt na chlapa trochu drobnější. A měl kliku, rošťák jeden, jeho partnerka byla sice větší a mohutnější než on sám, ale byla do něj tak strašně zamilovaná, že se to prostě nedalo přehlídnout.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Píše Ondrej Lunter

Nepokazme si to (znovu)

Vieme pomôcť s očkovaním a radi to urobíme. Od štátu však potrebujeme pomoc.

Testovanie sa začne už v pondelok. Dokedy sa treba otestovať a čo sa zmení?

Testovanie si vo februári zopakujú najhoršie okresy.


Už ste čítali?