Já tě do tý postele dostanu!

Autor: Jan Pražák | 17.12.2020 o 7:41 | Karma článku: 6,08 | Prečítané:  1020x

Advent se rychle krátí, do Štědrého večera zbývá už jen několik posledních dní a my jsme si s Maruškou mezi druhou a třetí adventní nedělí udělali krátké předvánoční posezení v naší oblíbené kavárně, než nám ji zase zavřou.  

Měli to tam pěkně a skromně vyzdobené, okolo oken se vinulo pár nevtíravých zelenostříbrných řetězů a na stolku v koutě místnosti se vyjímal smrček s několika malovanými ozdobami. Pod stromkem odpočívaly balíčky „od Ježíška,“ nápaditě vyvedené ve tvaru vánočního kapra.

„Honzo,“ nasoukala se má nádherná plnoštíhlá kamarádka do svého křesílka, „už jsem z toho předvánočního shonu unavená a potřebuju aspoň na chvilku vypřáhnout. Mohl bys mě pro dnešek trochu potěšit a objednat nám k větrníku panáčka becherovky?“

Přiťukli jsme si na šťastné Vánoce a Maruška se zamyšleně dívala skrz ten nazlátlý boží dar na kaprovité balíčky pod stromečkem. Pak smočila jazyk ve svém bylinném likéru a pomalu se usmála: „Jo, seš hodnej, že máš trpělivost vysedávat se starou tlustou ženskou a já ti za odměnu něco povyprávím.“

Snažil jsem se vznést protest proti Maruščiným přívlastkům, nahradit je slovy „zralá a neodolatelně přitažlivě plnoštíhlá,“ ale nebylo mi dáno. „Neruš, nepochlebuj mi a poslouchej,“ potěšeně mě odmávla a pustila se do vyprávění.

***

Víš, Honzo, už je to spousta let, měli jsme tehdá s Frantou takový blbý období. Z práce se vracel pozdě a furt někde coural, vůbec si mě nevšímal. Pokud jsem se ho zeptala, jestli se něco neděje, tak se na mě jen utrhoval. Když už byl náhodou doma, tak byl věčně přilepenej na mobilu nebo na počítači. Tak jsem si začala myslet, že se snad tahá s nějakou cizí ženskou a když zrovna nejsou spolu, tak s ní vrká na dálku. Ale jistá jsem si nebyla a ještě jsem ani nedozrála k tomu, abych na něj se svým podezřením vyrukovala na rovinu. Tak jsem se rozhodla, že než se to celý někam posune, počkám a zařídím se po svým.

Ne, že bych chtěla vlízt někomu rovnou do postele nebo Frantovi dokonce utýct, to ani náhodou. Ale kejvla jsem na pozvání kolegy Roberta, kterej se přede mnou naparoval, jak skvělé vaří a pořád mě ukecával, abych k němu přišla na večeři. No to víš, Honzo, jasně, že na mě bral a já se musím kajícně přiznat, že jak na mě byl Franta zrovna takovej vošklivej, tak mi to od Roberta nebylo vůbec nepříjemný. Ten den jsem se skočila domů po práci trochu načinčat a vyrazila tak, abych byla u Roberta na sedmou, jak jsme byli domluvený. A říkala jsem si, že to celý nechám otevřený, dobře se u něj nadlábnu a pokud bude chtít bejt přítulnější, než mu dovolím, tak vypadnout můžu vždycky. To jsem byla potvora, viď, Honzo.

Hned ve dveřích mě Robert přivítal kyticí gerber, až jsem vyvalila oči a řekla si, jak to celý příjemně začíná. Jenomže, jak mi pomáhal z kabátu, tak si mě otočil, přitisknul k sobě, snažil se mě začít vášnivě líbat a hladit na prsou. Ne, Honzo, to nebyla žádná kamarádská pusa na přivítanou, prostě mi chtěl dát najevo, že když jsem teda k němu milostivě přišla na večeři, tak mě chce mít celou se vším všudy. „Počkej, počkej, dík za tu kytku, ale brzdi a nepřeháněj,“ zarazila jsem ho a špekulovala, jestli se nemám rovnou otočit a zase vypadnout. Ale z trouby to vonělo pečeným kaprem a z kuchyňský linky se na mě usmívala mísa bramborovýho salátu, o kterým se Robert odpoledne přiznal, že už ho pro mě připravil včera, aby se pěkně uležel. No tak jsem si řekla, že tohle si přece nenechám ujít, pěkně se nabaštím a pak se uvidí.

Robert se po tom mým chladným přivítání sice trochu stáhnul, ale pořád se na mě tak hezky toužebně koukal a jak se začal otáčet v kuchyni, tak při každý příležitosti se ke mně přiblížil, jemně se mě dotknul a pohladil třeba na ruce nebo zlehoučka políbil do vlasů. Přiznám se, Honzo, že tohle se mi na rozdíl od toho francouzáku hned ve dveřích docela líbilo, já si vzpomněla na svýho Frantu a napadlo mě, že možná po večeři připustím i nějaké další samozřejmě nezávazné pokračování.

No, pak jsme se dali do jídla a zapíjeli ho nějakým archivním vínem, co Robert obstaral extra pro tuhle příležitost. Honzo, to ti byla taková lahoda, dokonalej kulinářskej koncert. Ty mě znáš a víš, že když mi někdo něco takovýho udělá, tak se nedokážu bránit a jsem prostě ztracená. Pořád jsem si sice říkala, že tady přece nejsem proto, abych se s Robertem vyspala, ale už mi pomalu začínalo bejt líto, že k tomu nakonec nedojde.

Robert tak napůl věděl, jaký to teď doma s Frantou mám a začal mi při jídle, při tom kaprovi vykládat takový sladký řečičky, jak by mi to chtěl všechno vynahradit. Že si jako spolu budeme v tom jeho kutloušku dělat hezký tajný chvilky, plný něhy a krásnýho milování. Natolik se do těch svejch sladkejch představ zabral, až zapomněl, že jí rybu a jeho poslední věta zněla: „Maruško moje, ty jsi tak krásná, já ... ue... ám... uád... eíšmaujá... á... ám.. kost.. v kuku...“ Zmlknul, otevřel pusu jako ten kapr, když byl ještě naživu, vyvalil na mě oči, jako kdyby byl princ proměněnej v žábu a čekal, až ho z toho vysvobodím polibkem. A začal se mi tam u toho svýho stolu s tou neodolatelnou večeří a s tím načatým archivním vínem normálně dusit, Honzo.

Měla jsem před sebou chlapa, kterej se přede mnou v jedný vteřině tvářil jako Don Juan stříknutej Giacomo Cassanovou a ve druhý vteřině bojuje o dech, že by si snad ani nevšimnul, kdyby se před ním zjevila nahá Claudia Schiffer zamlada. Nebejt to tak vážný, tak bych se nad ním snad rozesmála, Honzo, ale takhle mi bylo jasný, že mu ta kost dělá v krku pěknou paseku, na volání doktora nejspíš není čas a že musím něco rychle udělat. No, já si v tu ránu vzpomněla na svou babičku, jak v podobný situaci zachraňovala mojí mamku, když jsem byla malá, bleskurychle jsem hrábla do kabelky pro pinzetu, kterou tam pořád nosím a pokřižovala se, abych měla kliku.

Pak jsem skočila k vypínači, rozsvítila pořádný světlo a chytila Roberta za vlasy. Jak se tam kroutil na židli, tak jsem mu zvrátila hlavu dozadu a koukla se mu do toho krku. Jó, byla tam. Až úplně vzádu, pěkně velká zabodnutá a zašprajcovaná napříč. Tak jsem mu levou rukou pevně podržela čelist, křikla na něj, ať se necuká a pravou rukou s tou pinzetou zajela dovnitř do pusy. Zaplať pánbůh, dostala jsem ji hned na druhej pokus a vítězoslavně vytáhla ven. Jenomže, Honzo, promiň, že to teď řeknu tak natvrdo, ale jak mně před tím Robert celej ten čas mlsně koukal do výstřihu, tak teď, jak jsem k němu byla při tom tahání kosti z krku sehnutá, mi tam úplně normálně nablil.

A to už bylo definitivní fiasko celýho večera, kterej se tak pěkně rozvíjel a konec mýho střeštěnýho nápadu oplatit Frantovi domnělou nevěru. Víš, Honzo, ono to vlastně bylo všechno úplně jinak. Když jsem se pak vrátila s ještě vlhkou podprsenkou a blůzkou od rychlýho přemáchnutí po tom faux pas u Roberta, tak mě doma čekal Franta taky s kytkou. Ty gerbery jsem si u Roberta tak napůl úmyslně zapomněla, ale Franta mi dal růže, který mám daleko radši a který byly o moc hezčí. Pak se mi dlouze omlouval za to strastiplný období, co se na mě utrhoval, nevšímal si mě a pořád někde lítal.

Víš, Honzo, Franta mi ukázal nějaký papíry s doktorskejma razítkama a nečitelnejma podpisama, který byly převážně latinsky. Já z nich jen vyčetla, že ten novotvar, kterej mu našli na slezině, je benigní a neškodnej. Když jsem mu vynadala, proč se mi s tím nesvěřil hned, tak tvrdil, jak mě nechtěl děsit a přidělávat mi starosti. Sám se strašně bál, chodil nejen po normálních doktorech, ale taky po různejch alternativních ranhojičích, študoval všemožný diagnózy na internetu a psal si s lidma, který s tím měli nějaký osobní zkušenosti.

To víš, Honzo, že se mi Franta přiznal, jak pochopil, že takový brouzdání po netu jednoho akorát ještě víc srazí na kolena a utvrdí, že nějakou nemoc má v její nejhorší podobě. Ale teď už měl ty výsledky definitivní a hrozně se mu ulevilo. Když mi pak slíbil, že už přede mnou nikdy v životě nic takovýho nezatluče, tak jsem nakonec ten večer přece jen skončila s chlapem v posteli. Naštěstí teda s tím svým.

***

Maruška s nehraným gustem olízla miniaturní lžičku s posledním soustem větrníku a vychutnala si pár kapek třináctého pramene, které jí zbyly ve skleničce: „Ne, Honzo, sedí se mi tu hezky, ale další si už nemůžu dát. Ještě nemám upečený pracny a Franta by byl nešťastnej, kdyby je mezi vším tím cukrovím nenašel.“

Rozloučili jsme se a když jsem Marušce pomáhal do kabátu, všiml jsem si zvláštního něžného světla v jejích očích. Jakoby mi jimi chtěla říct, jak moc se těší na klidný domácí Štědrý večer ve dvou se svým Frantou.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Kto by mohol nahradiť Matoviča? Tlak by museli vyvinúť aj vlastní

Dôležité bude aj to, na čiu stranu sa postaví Sme rodina.

Stĺpček šéfredaktorky Beaty Balogovej

Žijeme to, čoho sme sa najviac báli

Dnes nikto nechce od nás recept, len tragické poučenie, aby nezopakovali naše chyby.


Už ste čítali?