Jak Marušku obtěžoval bezdomovec

Autor: Jan Pražák | 7.1.2021 o 7:30 | Karma článku: 7,99 | Prečítané:  1003x

„Nesnáším pondělky.“ Pravila Maruška a přesunula svou fantastickou širokobokou postavu naproti mně u pultíku před stánkem s pečivem, kam mě odpoledne v pondělí před Silvestrem vytáhla na kus řeči.

„Teda dřív jsem nesnášela pondělky, abych byla přesná. Teď už je to dobrý, vymyslela jsem si na ně fintu.“ Poopravila ta vzácná žena svou úvodní větu a zadívala se na mě měkkým pohledem člověka, který si dovede užívat pohodu daného okamžiku. „Jestli si o tom chceš poslechnout, prozradím ti i svou dnešní ranní příhodu s bezdomovcem.“

„Jasně že, Maruško, povídej, jsem jedno velké ucho,“ pohladil jsem pohledem její buclatou ručku, kterou uchopila svůj papírový kelímek kávy a s roztomile odtaženým malíčkem si ho nesla k ústům.

***

Víš, Honzo, pondělky mi pokaždý dokázaly zkazit náladu už v neděli večer. Když jsem si představila to časný ranní vstávání, drkotavej autobus tam od nás na kopci a pak studený metro, ve kterým to tak táhne, přešla mě chuť na nedělní večeři. A když se mi před očima vynořila načuřená kolegyně Hanka, která se o víkendu zase zhádala s manželem, a k tomu ta fůra práce, co se v pátek nedala stihnout udělat, klesla moje nálada až někam pod bod mrazu. Obdivovala jsem Frantu, že to se mnou v takovou chvíli vůbec dokázal vydržet.

Jenomže pak jsem si jednoho krásnýho dne řekla, že to takhle není možný a rozhodla se s tím, teda se sebou a s těma pondělkama něco udělat. Vymyslela jsem fígl a ušila boudu sama na sebe, jakože si na každý pondělí naplánuju nějaký aspoň maličký potěšení. A vzpomenu si na něj v tu samou chvíli, ve který mi vytane na mysli ten autobus a ta nevyřízená práce.

A představ si, Honzo, že to funguje. Tak třeba od tý doby, co jsem začala omezovat sladký (Maruška si jemně přejela dlaněmi přes své drobné faldíky na břiše), si za celej tejden akorát v pondělí ráno dopřeju nějakej pořádnej pocukrovanej hřích. A nedovedeš si představit, jak se na něj už od samotnýho nedělního večera těším, že jsem příjemná i na toho svýho Frantu.

No, Honzo a dneska jsem tu sladkou vzpruhu fakt potřebovala. Před Vánocema jsem měla dovolenou, teď se šla po tejdnu volna mořit do práce se závěrkou a asi si dovedeš představit, jak se mi nechtělo. Těšila jsem se, že si u metra u takovýho maličkýho stánku s pečivem, nemlich stejnýho, jako je tenhle, koupím makovej koláč, ty tam mívají fakt dobrý. Jen jsem se trochu bála, aby neměli mezi svátky zavřeno, ale když jsem vypadla z autobusu a viděla, že se tam svítí, úplně se mi rozzářily oči.

Koupila jsem si ten svůj sladkej sen, jak jsem si ho dávala do kabelky, zadrhnul se mi zip a já se trochu zdržela. Stála jsem dva kroky od stánku, ke kterýmu se zrovna přišourala drobná postava. Hubenej chlápek s ušmudlanou rouškou. Bezdomovec v odrbaným flaušáku, vytahanejch teplákách a s děravým kulichem na hlavě. Jak bylo vlezlý ráno, tak mu musela bejt zima, trochu se třásl a v ruce žmoulal pár drobáků. Otočil se na prodavačku, že prosí, aby mu udělala kafe na zahřátí, ale jen malý, protože na větší nemá peníze. Ta prodavačka, taková mladá holčina s otráveným výrazem, rozhrábra prstem ty jeho drobáky, co vysypal na pult a zamračila se na něj: „Chyběj vám tři koruny. Nic vám nedám a jděte pryč, překážíte tady zákazníkům, ještě někoho nakazíte.“

Honzo, on sice nikomu nepřekážel, protože kromě nás dvou tam nikdo další zrovna nebyl, ale něco zamumlal a polekaně couvnul. Pak se podíval na mě, jak se tam trápím s tím zipem a jen opatrně, jakoby omluvně řekl: „Mladá paní, prosím vás, nezlobte se, že vás vobtěžuju, ale nedala byste mi...“ Víc neřekl, styděl se a bylo vidět, jak je mu to trapný. Jenže, Honzo, znáš mě a víš, jaký mě někdy napadaj bez varování myšlenky. Zčistajasna mi prolítlo hlavou, že mě tenhle šmudla sexuálně obtěžuje, škemrá, abych mu dala něco úplně jinýho, a mně se ti najednou začalo chtít strašně smát. Ale pak jsem si řekla: „holka, ty máš všeho dost, nemáš jinou starost než, abys dostala svůj sladkej koláč a ještě se budeš posmívat tomuhle chudákovi?“

Víš, já těmhle lidem, o kterejch nic nevím a který si za svoji mizérií dost často můžou sami, normálně většinou peníze nedávám. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, snad to bylo těma Vánocema, tím studeným ránem nebo co já vím, ale já prostě najednou otevřela drobněnku a nasypala mu do hrsti, co jsem tam měla, bylo to asi sedmdesát korun. „Tumáte, pane, kupte si velký kafe, ať se pořádně zahřejete,“ řekla jsem mu docela rázně a pak se otočila zpátky k tý svojí zaseknutý kabelce.

On na mě vyvalil oči, asi pětkrát mi poděkoval, pak se vrátil k okýnku toho stánku, dal peníze na pult a objednal si největší kafe, co tam ta mladá prodávala. Ta jen protáhla obličej a začala mu to chystat. Honzo, mně ti akorát v ten moment konečně povolil zaseknutej zip, kabelku se mi podařilo zavřít a já se chystala vyrazit do metra. Ještě jsem se jednou otočila a uviděla toho chlapíka, jak bere do svejch zmrzlejch rukou kelímek plnej horkýho kafe a zahřejvá si o něj dlaně. On zachytil můj pohled, stáhnul si roušku, aby se napil a usmál se na mě jako malý děcko, když mu dáš vytouženej bonbon. Pak se asi zastyděl za to, jak vypadá, tak se obrátil a poodešel o kousek dál.

Honzo, možná si teď o mně myslíš, že jsem hloupá stará tlustá ženská, která rozdává peníze bezdomovcům na potkání, ale jedno mi věř. Věř mi, že já měla to dnešní tmavý studený větrný ráno to svoje pondělní potěšení hnedka dvojnásobný.

***

Maruška zmlkla, upřela na mě své hluboké hnědé oči a čekala, co ze mě vypadne. Já si v tu chvilku uvědomil, jakou mám vlastně kliku, že mám za kamarádku tuhle zralou plnoštíhlou ženskou s hezkou postavou a zlatým srdcem. Nedokázal jsem si pomoct, obešel pultík k Marušce, uklonil se před ní a zlehka políbil tu její měkoučkou buclatou ručku, kterou si před chvilkou s odtaženým malíčkem nesla svou kávu k ústům.

„Nech toho, ty jeden,“ zajiskřilo jí v očích. „Nebo řeknu tvojí Soně, že mě na veřejnosti nestydatě olíbáváš.“

Napětí rázem povolilo a já se znovu posadil: „Věříš na pohádky, Maruško?“

„Možná,“ odpověděla tak tajuplně, jak to dokážou jen ženy.

„Tak si představuj,“ spustil jsem zvolna, „že to nebyl normální bezdomovec, ale pohádkovej skřítek. Přišel se ze svý strašně vzdálený země podívat, jestli se mezi námi ještě najdou lidé s dobrým srdcem. Ta prodavačka v pekařským stánku ho sice zklamala, ale tobě bude celej příští rok nosit štěstí.“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Kto by mohol nahradiť Matoviča? Tlak by museli vyvinúť aj vlastní

Dôležité bude aj to, na čiu stranu sa postaví Sme rodina.

Stĺpček šéfredaktorky Beaty Balogovej

Žijeme to, čoho sme sa najviac báli

Dnes nikto nechce od nás recept, len tragické poučenie, aby nezopakovali naše chyby.


Už ste čítali?