Mizera

Autor: Jan Pražák | 18.2.2021 o 7:30 | (upravené 18.2.2021 o 19:29) Karma článku: 7,36 | Prečítané:  469x

S ženskejma jsem začal celkem brzo, bylo to na jaře, když jsem chodil do třeťáku na průmku. Bydleli jsme v činžáku v Nuslích a šikmo pod náma měli byt nějaký manželé Fryštákovi.

Byl mezi nima obrovskej věkověj rozdíl, nedokázal jsem pochopit, jak si taková pěkná pětatřicetiletá šťavnatá ženská mohla vzít chlápka, kterej byl skoro dvakrát tak starej. Asi je bohatej, říkal jsem si, dál to neřešil, pro mě bylo důležitý, aby odpoledne svítilo sluníčko. Ta Fryštáková totiž chodila pravidelně ve dvě hodiny domů. Když bylo pěkně, tak se už od května vyvalovala na balkoně ve skládacím lehátku jen tak v podprdě a v kalhotkách, a já ji ze shora z okna šmíroval. To prádlo bylo dost průsvitný, já viděl všechno, vždycky jsem tam nad ní tajně slintal a myslel si, že o mně neví. Pak jsem na chvilku zalezl dovnitř, abych si ty milostný představy udělal rukou. A potom zase zpátky k oknu, kde jsem vydržel do chvíle, než zmizela z balkónu nebo než přišli naši z práce.

To víte, že o mně věděla, potvora jedna a já teprve pozdějc pochopil, že se mi tam v tom průsvitným prádýlku vokazovala naschvál. Možná byla na zajíčky nebo se ten její starej už k ničemu neměl, to jsem nevěděl. Jednoho dne na začátku června si na mě Fryštáková počkala a jakmile jsem dorazil ze školy, zazvonila u našich dveří v krátkejch letních šatičkách a spustila: „Leošku, prosím tě, mně nejde televize, nešel by ses mi na to kouknout, když seš ten průmyslovák?“ No a já šel, cestou jí vejral na zadek, u ní jen vrátil vypadlej, no spíš naschvál vytaženej kabel zpátky do anténní zdířky a nechal se od ní odtáhnout do postele.

Řeknu vám, kluci by mi tehdá mohli závidět, takovou sexuální průpravu jako já určitě nikdo z nich neměl. Jasně, že zezačátku se mnou musela bejt Fryštáková trpělivá, když jsem byl hotovej, sotva jsem se na ni podíval. Ale naučila mě věci, o kterejch se mejm kamarádům ani nesnilo. Jenom mě trochu mrzelo, že jsem se jim nemohl pochlubit, slíbil jsem Fryštákový, že to nikomu neřeknu. Tohle naše postelový řádění trvalo až do konce června, Fryšták i naši chodili domů až večer, u nás ve škole už dojížděl ročník a my měli spoustu času pro sebe.

Já byl tehdy mladej a blbej, prostě jsem se do tý Fryštákový zabouchnul a byl jsem strašně smutnej, když na začátku července odjela s manželem na dovolenou. Když se měli vrátit, byl jsem pro změnu já někde bůhvíkde na prázdninách a ve druhý půlce srpna mi Fryštáková oznámila, že se stěhujou pryč. Řekla mi, že to se mnou sice bylo krásný, ale že přece nemůžu bejt tak naivní, abych si myslel, že se kvůli mně rozvede se svým Fryštákem a vezme si takovýho zajocha, jako jsem já.

No a já měl po žížalkách. Napřed jsem to obrečel, to vám tady na sebe klidně prozradím. Když jsem přestal bejt nešťastněj, tak jsem začal bejt naštvanej a když jsem přestal bejt i naštvanej, tak se ve mně něco zlomilo a já si řeknul: „Leošku, dobrá, jestli jsou ženský takový, dostanou od tebe přesně to, co si zasloužej. Budeš je používat do postele na pobavení a city necháš stranou. Jakmile tě jedna omrzí, pošleš ji do háje a sbalíš jinou.“ Jo, takovej jsem se rozhodnul bejt prevít.

A taky že byl. Měl jsem kliku, nevím, jestli se ta průprava od Fryštákový nějak promítla do mýho vystupování před holkama nebo jestli na mně viděly něco jinýho, ale se seznamováním jsem prostě neměl problém. Když na to teď koukám s odstupem let, musím přiznat, že jsem se vůči těm ženskejm choval jako mizernej parchant. Sice se jich našlo dost takovejch, který to sexování braly stejně sportovně jako já, ale pár z nich jsem zlomil srdce a nejhorší bylo, že jsem si to tehdy ani pořádně neuvědomoval.

***

Teď se přesunu do doby asi před sedmi rokama. Zrovna jsem to táhnul s nějakou Holešovskou, byla to pěkně rostlá ženská s pevnejma velkejma prsama a malou kulatou prdelkou. Prostě můj typ, postavou mi dost připomínala Fryštákovou v mladším vydání. Byla stejně singl jako já, chodili jsme spolu už přes čtyři měsíce, což bylo na moje poměry dost dlouho. Ne, že bych do ní byl zrovna zabouchnutej, ale nějak mě začalo napadat, jestli bych s tím věčným střídáním neměl pomalu seknout a s touhle Holešovskou to začít myslet vážně. Ale byly to jen takový moje úvahy, nic jsem jí o tom neřeknul a oba jsme to celý brali jen jako postelovej sport.

A pak se to stalo. Byl chladnej zářijovej večer, no spíš už noc a já se vracel domů od tý Holešovský. Byl jsem dost utahanej, to víte, celej den pršelo, my řádili v posteli a já si připadal jak vyždímanej ručník. Švihal jsem si to nejmíň stotřicítkou na svý mašině, chtěl jsem bejt brzo doma, abych se trochu vyspal na druhej den do práce. Ouzká rovná silnička, na jedný straně les, na druhý pole, najednou koukám, jak se mi přímo před motorku z toho lesa vyřítila srna. Brzda na mokrý silnici, blbá reakce z tý únavy, smyk, letím na zem, mašina na mě, odrazí se mi od kolena a zmizí ve škarpě.

Koleno na hadry, špitál, operace, blikající přístroje a já měl najednou spoustu času čumět do bílýho stropu nad sebou a přemejšlet. Holešovská zjistila, že se mnou delší čas nic nebude a pochopitelně se na mě vykašlala, akorát mi stačila říct, že jako sorry, že se k ní vrátil její bejvalej.

„Lubošku, tys teda dopadnul,“ říkal jsem sám sobě tam mezi těma přístrojema, „ženskejch jsi měl vždycky tolik, že bys je mohl přehazovat lopatou, teď ses dostal do srabu a zůstal sám. Máš ty tohle zapotřebí?“ Ptal jsem se sám sebe a odpověděl, že nemám. Že se na to na všechno a na všechny můžu pěkně zvysoka vykašlat a začít dělat něco užitečnějšího. Třeba si hodit mašli nebo začít chodit na ryby. „Jó, kamaráde, chodit... Budeš ty vůbec ještě někdy normálně chodit nebo zůstaneš kvůli jednomu blbýmu šoustu nadosmrti chromej? Nebyla by teda ta mašle přece jen lepší?“

No, řeknu vám, byl jsem v tom špitále pěkně na dně, křičel jsem ze spaní a když jsem zrovna, nespal, brečel jak želva sám nad sebou.

„Bolí vás něco, pane Hostýnský, můžu vám nějak pomoct?“ Dobrá duše. Sestřička Vladěnka. Takovej maličkej baculatej prdelatej nemocniční andílek se mi zjevil u postele jedný noci ve tři ráno, když jsem se zrovna probudil z ukřičenýho snu a znova se rozbulel. Fakt jsem byl naměkko a nenapadlo mě nic jinýho, než před ní tu svou černou duši vylejt až do dna se všema svejma láskama neláskama od Fryštákový až po Holešovskou. A celý to svý chmurný povídání jsem zakončil sdělením, jak se teď nakonec cejtím strašně sám a opuštenej.

Pohladila mě po ruce, podívala se na mě svejma velkejma hnědejma kulatejma očima a řekla větu, kterou si budu pamatovat až do smrti: „Já, vím, pane Hostýnský, každej z nás potřebuje, aby měl někoho, koho by mohl mít rád. Moc dobře to znám z vlastní zkušenosti.“ A zmizela, jako když anděl odletí zpátky do nebe. Pozdějc jsem se dozvěděl, že se zrovna v tý době rozvedla s chlápkem, se kterým prožila sedmiletý manželství.

„Dokážeš ty mít vůbec někoho rád? Měl jsi rád Fryštákovou? Holešovskou? Nějakou jinou z tý nekonečný řady? Byla ti doopravdy blízká?“ Vladěnčina věta mi nešla z hlavy a já si tyhle otázky opakoval nesčetněkrát. A pokaždý odpověděl, že vlastně neměl, že mi byly dobrý akorát na to postelový dovádění. Najednou jsem si uvědomil, že takový to mít někoho skutečně blízkýho, mi vlastně strašně schází.

A potom, to už jsem byl dávno doma a tyhle otázky položil snad po stý, jsem si najednou odpověděl: „Leošku, ty chlape mizerná, vždyť ono vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli je ženská štíhlá a prsatá nebo jestli vypadá jako Vladěnka, kulička s velkým zadkem. Hlavně, abys jí mohl mít doopravdy rád a cejtil, že ona tebe taky. Vladěnka? Cos to řekl, ty parchante? Ten rozvedenej smutnej hodněj anděl s kulatejma hnědejma očima? Můžeš si ty se svou černou minulostí na takovou ženskou vůbec troufnout pomyslet? Nemůžeš, co? Tak se sebou koukej konečně něco udělat, abys jí sahal vejš než ke kotníkům!“ Najednou jsem si začal připadat, jako bych vypil nějakej zázračnej elixír a úplně jsem zapomněl na tu mašli a dokonce i na ty ryby...

***

Jó, lidi, možná mi nebudete věřit, ale já byl nakonec rád, že jsem se tehdá před těma sedmi rokama na tý motorce vyboural. Asi jsem přitom dostal i pořádnou pecku do hlavy, aby se mi rozsvítilo a já na sobě mohl začít makat, abych byl nakonec někdo úplně jinej.

Doktoři sice odvedli dobrou práci, ale já měl to koleno tak rozmašírovaný, že ještě teď trochu kulhám a už mi to nejspíš zůstane napořád. Ale Vladěnce to vůbec nevadí, jen si mě občas v žertu dobírá, že jí aspoň neuteču za žádnou cizí kočkou. V tomhle má svatou pravdu, na to můžete vzít jed, že po všech těch dávných ženskejch se ze mě stal ten nejvěrnější chlap pod sluncem.

Ale teď už mi promiňte, musím končit. Skočím pro našeho malýho Vládíka do školky a půjdeme spolu naproti tý mojí buclatý andělce před špitál, protože za chvilku končí se službou.

 

Aktualizace 18.2. 19.30:
Omlouvám se, že nereaguji na diskusní příspěvky, změna podmínek SME mi to neumožňuje, mohu reagovat pouze na mailové vzkazy.
JP

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Kto by mohol nahradiť Matoviča? Tlak by museli vyvinúť aj vlastní

Dôležité bude aj to, na čiu stranu sa postaví Sme rodina.

Stĺpček šéfredaktorky Beaty Balogovej

Žijeme to, čoho sme sa najviac báli

Dnes nikto nechce od nás recept, len tragické poučenie, aby nezopakovali naše chyby.


Už ste čítali?