Jak Maruška na veřejnosti vyšpulila ňadra

Autor: Jan Pražák | 8.4.2021 o 7:30 | Karma článku: 6,00 | Prečítané:  1179x

„Honzo, skočíme po práci na kafe na zahrádku?“ Zeptala se mě po telefonu má věrná kamarádka nádherných barokních tvarů. Byl jeden z posledních dní loňského letního rozvolnění a já její nabídku nedokázal odmítnout.

Přede mnou na stolku dva šálky vonícího turka ve společnosti hříšně lákavých větrníků, nade mnou kosí koncert ve větvích platanu a naproti mně blonďatá zralá dáma ve světlých letních šatech s hlubokou výkladní skříní na hrudi. „Maruško, tobě to dneska sluší víc než kdy jindy, jak ty to děláš?“ Zeptal jsem se na vrcholu spokojenosti. „Ještě kdybys byla tak laskavá a mohla se maličko předklonit, abych měl lepší výhled.“

Marušku už znám dost dlouho na to, abych věděl, že jí taková poklona udělá upřímnou radost a že mě za ní odmění nějakou pěkně peprnou replikou. Zvolna si lokla kávy, poválela na jazyku sousto té sladké pochoutky, aby mě trochu napnula a teprve poté na mě zaostřila svůj napůl přísný a napůl pobavený pohled: „Honzo, jestli toho okamžitě nenecháš, tak tě pánbůh na místě potrestá, o to se postarám.“

„No, Maruško, říkej si, co chceš, ale než abych tě přestal obdivovat, to se radši z fleku propadnu do pe...“ Ano, ženy občas čarují, to mi v tu chvíli pohříchu nedošlo. Do toho pekla jsem se sice z fleku nepropadnul, ale než jsem ho stačil vyslovit, ucítil jsem vlhké plesknutí na temeni své hlavy, jen spoře chráněné prořídlými šedinami. Následoval reflexivní pohyb rukou bez domýšlení následků, který zákonitě nemohl způsobit nic jiného, než důkladné vetření řídkého kosího produktu do pokožky na hlavě a na prstech.

„Ho... Ho... Honzo, promiň, že se ti směju, ale já prostě nemůžu jinak.“ Budiž té ženě připsáno k dobru, že ačkoli se roztomile otřásala nezadržitelným smíchem, hbitě vyskočila ze své židle, popadla z kabelky balíček vlhčených ubrousků a než jsem se stačil vzpamatovat, s téměř maminkovskou péčí a precizností mě zbavila té nevítané ptačí nadílky na hlavě i na ruce. „Tak, teď už jsi zase jako novej a abys mi odpustil, že jsem to na tebe přivolala, tak ti povím, co ještě horšího se jednou stalo mně. Ale musíš mi slíbit, že mi ty prsa už nebudeš tak okatě očumovat nebo z toho budu nervózní a nic ti neřeknu.“

***

Víš, Honzo, to už je strašně dávno, byla jsem mladá a tyhlety dvě jsem měla krásně pevný (no a pak se po mně chce, abych se koukal jinam). Byli jsme tehdá s Frantou asi na třetím randeti a to ti povím, že to nebylo jako dneska, když spolu při třetím setkání lidi vlezou rovnou do postele. Byla jsem stydlivá a přísně vychovaná, courali jsme spolu po Stromovce, Franta se postupně osměloval a v každým odlehlým koutě se mi snažil šáhnout do podprsenky.

Líbali jsme se někde za křovím, ten kluk mi šeptal, jak mě má rád a pak se mě zeptal, jestli já jeho taky.

„Mám,“ špitla jsem celá rudá v obličeji. Načež mě začal hladit nahoře na hrudníku a pomaličku se přesouval níž a níž. Mně to sice na jednu stranu lákalo, ale byla jsem nezkušená, přišlo mi to strašně brzo a tu ruku jsem mu odstrčila pryč.

„Kdybys mě měla opravdu ráda, tak mi to dovolíš,“ zkoušel to na mě pořád dokola s touhle klučičí fintou. Když to udělal už asi počtvrtý a já byla pořád neoblomná, tak ho ta kličkovaná konečně přestala bavit a pozval mě na zmrzlinu.

Koupil mi u stánku dvojitou porci jahodový, sobě totéž, vzal mě za ruku a odvedl k nejbližší lavičce, že si to tam jako spolu v pohodě sníme. Já byla sice ráda, že s těma svejma podprsenkovejma pokusama přestal, ale přitom mi přišlo vůči němu trochu hloupý, že jsem ho tam nepustila a zároveň jsem byla zvědavá, jak by mi to bylo příjemný. Prostě, Honzo, měla jsem starosti šestnáctiletý panny, nad kterejma by se dnešní teenageři dokázali akorát tak hlasitě rozchechtat.

Tak jsem tam zamyšleně lízala tu zmrzlinu, držela se s Frantou za ruku a měla strašný dilema, co udělám, až to za chvilku zkusí znovu. Bylo pěkně, okolo nás courala spousta lidí a já u mladejch dvojic přemýšlela, jak jsou asi daleko v intimním sbližování. Takže jsem si ani nevšimla tý vosy, která si mi sedla na zmrzlinu a málem bych jí slízla, kdyby mě Franta nezarazil.

„Bacha vosa!“ Křiknul na mě v poslední chvíli. Já sebou pořádně cukla leknutím, až se mi vrchní kopeček tý zmrzliny odloupnul od toho spodního a i s milou vosou jako na potvoru putoval přesně tam, kam jsem před chvilkou nechtěla pustit Frantu. Instinktivně jsem si tam hrábla rukou jako ty před chvilkou do těch svejch vlasů, ale tý potvoře se to nelíbilo, bodla mě akorát maličkej kousek nad bradavku a pak zapadla úplně dolů.

„Frantóóó, pomóóóc, dělej něcóóó,“ zaječela jsem bez přemejšlení, rozevřela si halenku, až mi z ní ulítly dva knoflíky a na veřejnesti přede všema začala soukat to bodnutý ňadro ven z podprsenky ve strachu, aby mi ta potvora nedala další žihadlo.

Honzo, Franta se v ten moment zachoval jako malej kluk, střihnutej pravým chlapem. Asi setinu vteřiny na mě nechápavě zíral, pak vytáhnul z kapsy rybičku, bleskurychlým pohybem mi tu podprdu uprostřed mezi prsama šikovně přešmiknul a tu vosu z ní prostě vysypal ven. Já úplně zapomněla, že jde o moje chráněný intimní místa, ze kterejch jsem ho před pár minutama vyháněla, hlavou mi prolítla rada mý starý babičky a zmohla jsem se akorát na jediný: „Dík, a teď mi to bodnutí ještě rychle vysaj.“ Franta se bez mrknutí oka přicůcnul nad tu mou bradavku, mocně zatáhnul pusou, až mě to štíplo podruhý a pak to celý vyplivnul za tu naší lavičku do trávy. Kouknul na mě, jak tam stojím s vyšpulenejma ňadrama, šáhnul pro mikinu, kterou jsem měla položenou vedle kabelky, oblíknul mě do ní a zapnul mi zip.

Nevím, kolik lidí nás vidělo, ale určitě měli divadlo, k jakýmu jinde nepřijdou. Ale jedno vím určitě, teprve když jsem byla zahalená do tý mikiny, tak to Frantovi celý došlo. Roztřásl se jako osika, nevěděl, jestli se mi má omluvit nebo bejt hrdej, že mě zachránil a přiznal se mi, že holčičí prso líbal poprvý v životě.

***

„No, asi je ti jasný, Honzo, že tyhle dvě tehdá pevný a dneska už povislý parádnice měl od tý chvíle Franta ode mě už navždy povolený,“ uzavřela Maruška s lišáckým úsměvem svoje vyprávění a zlehoučka si přejela dlaněmi přes hrudník.

Kosáci ve větvích platanu nad našimi hlavami skončili svůj koncert a v oknech kavárny, ke které patřila ta zahrádka, se zaleskly paprsky zapadajícího slunce. Byl čas se zvednout a zamířit k domovům ke svým drahým protějškům. Ochladilo se, podržel jsem Marušce svetřík, který si přetáhla přes své světlé šaty a nenápadně ještě jednou stočil pohled k jejím ňadrům, ukrytým teď už pod třemi vrstvami látky. Možná byly trochu volnější svou zralostí, ale určitě stále tak krásné jako když je tehdy před mnoha léty Franta spatřil poprvé.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

AstraZeneca rozdelila Slovensko na dve časti

Na západe je o ňu extrémny záujem, na východe minimálny.

CYNICKÁ OBLUDA

Nedá sa pomýliť

Ako z ľubovoľne veľkej množiny ľudí pracujúcich v zahraničí pre ruskú vládu nájsť tých, ktorí robia len zlobu?


Už ste čítali?