Maminka

Autor: Jan Pražák | 29.4.2021 o 7:30 | Karma článku: 8,79 | Prečítané:  835x

Každá máma mi jistě potvrdí, jak těžké je pro ni přiznání, že se jí nevydařil syn. Ano, něco podobného postihlo i mě a já nyní na sklonku svého života nechci spekulovat, nakolik jsme to s manželem zavinili naší výchovou.

Obrazně řečeno, Martin se nám vydařil i nevydařil. Po úspěšných studiích, při kterých byl dáván ostatním za vzor, si velice rychle vybudoval kariéru a dostal se na významnou pozici prosperující nadnárodní společnosti. Oženil se s veskrze příjemnou dívkou a my rodiče jsme na něj byli hrdí. Jeho život jsme si představovali v dnes už možná ne tak běžném, ale o to léty prověřenějším klasickém rodinném modelu, v němž je muž především živitelem a žena na prvním místě tvůrkyní šťastného domova. Když se pak Martinovi a Ireně narodil syn Jakub a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mohlo pokazit, tak jsme byli s manželem šťastní.

Je pravdou, že určitá samolibost a průraznost se v Martinově povaze začala objevovat už v dětství, ale já jsem to omlouvala tím, že byl jedináček. Druhé dítě jsem už mít nemohla a o náhradním způsobu jsme neuvažovali. Tu jeho průraznost jsem považovala spíš za cílevědomost a samolibost za povahový rys „co je v mém hájenství, to je nedotknutelné.“ Nakonec, když si Martin díky své průraznosti dokázal úspěšně vybudovat kariéru a do svého hájenství zařadil Irenu a Jakuba, zdálo se být všechno v nejlepším pořádku.

Když bylo Jakubovi pět let, postihly nás v odstupu několika měsíců dvě tragické události. Nejprve nečekaně zemřel můj manžel a pak jsem já dostala těžkou mozkovou příhodu, po níž jsem trvale ochrnula na polovinu těla. Nebudu se zde rozepisovat o údobí zoufalství, kterým jsem si v té době prošla, řeknu jen to, že mě z něj vytáhl pocit sounáležitosti s mladými. A samozřejmě jejich, či spíše snašina péče o tu trosku, která ze mě po fyzické stránce zbyla.

Tehdy si mě nastěhovali do svého domku a já chtíc, nechtíc začala být přímým svědkem jejich rodinného života. A najednou jsem vše vnímala jinak než dřív. Uvědomila jsem si, že jakkoli Martin dokáže rodině dopřát materiální zabezpečení i s určitou mírou luxusu, vše dělá hlavně proto, aby tím uspokojoval své ego a mohl se chlubit před ostatními. Tedy sobecky a bez skutečného citu. Tím, kdo se doopravdy a láskyplně staral (mimo vše ostatní i o mou nemohoucí tělesnou stránku), byla Irena.

Několikrát jsem se pokoušela zavést na toto téma s Martinem rozhovor mezi čtyřma očima, ale pokaždé mě odbyl slovy, že to není pravda a že se mi to jen zdá. Přesvědčit mě však nedokázal, zvlášť když se k jeho chladu začala přidávat stupňující nedůtklivost. Když se pak s výmluvou na pracovní povinnosti postupně zdržoval víc a víc mimo domov, začala jsem tušit, že tím jeho hájenstvím začíná být něco jiného než vlastní rodina. A u vědomí jeho průraznosti, kterou jsem dříve považovala za cílevědomost, mi bylo zřejmé, že se blíží průšvih.

Stále dokola jsem si kladla otázku, jakým způsobem a zda vůbec bych měla varovat Irenu, která při své dobrosrdečnosti a možná i určité naivitě zjevně nic netušila. Na druhé straně jsem si říkala, že jsem jen hloupá vystrašená nemocná bába, která maluje čerta na zeď, a svou snachu bych vystrašila něčím, co se mi urodilo v hlavě a co nemá žádný reálný základ. Jenomže, řečeno poněkud sarkasticky, než jsem se stačila rozhodnout, tak Martin vyřešil toto mé dilema za mě.

Můj vlastní syn udělal něco, čím přestal být v mých očích synem. Přivedl si domů cizí ženu a prohlásil, že od nynějška tam s ním bude žít. Milostivě se nechal slyšet, že domek je dost veliký na to, abychom se tam vešli všichni, Irenu s Jakubem odkázal do jedné maličké podkrovní místnosti a mě do druhé. Asi je zbytečné se zde zmiňovat o materiální stránce věci, tedy že na ten domek jsme mu z velké části přispěli my rodiče, to v dané chvíli nebylo podstatné.

Naopak podstatné bylo, že milující a nic netušící Irena to nejprve považovala za nějaký hloupý žert, a teprve když jí došlo, že to Martin myslí vážně, tak se prakticky zhroutila. Jediné, co ji udrželo při smyslech, byla její mateřská láska k Jakubovi a pocit povinnosti ho co možná nejvíc ochránit před důsledky toho, co se stalo. Snad jen díky tomu přijala Irena můj okamžitý návrh, který zněl ve smyslu: „hned teď se tady na všechno vykašli a odstěhuj se s Jakubem do bytu, ve kterém jsem dřív bydlela se svým manželem.“ Během krátkého času sbalila svoje a Jakubovy věci, k tomu všemu jaksi přibalila i mou maličkost a se slovy, že mě v tom přece nenechá, nás všechny tři přestěhovala.

Poté se bohužel vrchovatě naplnilo moje předchozí neblahé tušení, že totiž Martin zcela změnil předmět svého hájenství. Úplně mu přestalo záležet na jeho rodině a ochotně přijal Irenin požadavek na rozvod a na svěření Jakuba do její péče.

Takže nově vzniklo poněkud kuriózní a pro Irenu nelehké rodinné uskupení. Rozvedená matka, pečující o svého Jakuba a mající navíc na krku prakticky nepohyblivou starou ženskou, se kterou jí vlastně už nic nespojuje a na kterou by se mohla klidně vykašlat. Nicméně nestalo se tak a já bych na závěr svého životního příběhu chtěla Ireně poděkovat nejen za to, že se o mě dál starala a stále stará s naprostou samozřejmostí, ale především za to, že se mi stala skutečnou dcerou místo té osoby, která přestala být mým synem.

***

PS: Martinova matka před několika dny v tichosti a v poklidu opustila tento svět a já našla tenhle její životní příběh v krabici, na které bylo napsáno „k vyhození.“ Když jsem si to přečetla, rozbrečela jsem se jako malá holka. Jestli mě odtamtud z nebe slyší, chtěla bych jí ještě jednou zopakovat těch pár obyčejných slov, která jsem jí za života řekla už tolikrát: „Maminko, děkuju ti za všechno, mám tě ráda.“

Irena M.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Prečo je tento máj taký chladný?

Európa tento rok zažila jeden z najchladnejších aprílov. Niekde sa chladnejšie počasie prenieslo aj do mája.

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Kedy to Kollára prestane baviť?

Koalícia sa potáca z krízy do krízy.


Už ste čítali?